Facebook

Obálka

Obálka

pondělí 31. října 2016

O románu

Vždycky, když se ráno podíval do zrcadla, divil se, že výroba něčeho takového zabrala přírodě několik miliard let.“ V podobně sebeironickém tónu se nese děj románu "Muž, který ví, co chce", jehož (anti)hrdinou je Marcel Kytka, nenapravitelný romantik odhodlaný najít "tu pravou ořechovou" všem nástrahám moderního věku navzdory. Bob Řeřicha, autor románu, si ve své prvotině nebere servítky a obnažuje Marcelovu duši až na kost. Ženy nahlédnou do zákoutí mužského mozku, o kterých možná dosud neměly tušení. Někteří muži si Marcelem mohou nastavit zrcadlo. 

Románový hrdina se snaží vymanit ze vzduchoprázdna svého bezbariérového světa, kterému připravila živnou půdu dnešní svobodomyslná společnost, moderní technologie a mediální přesycenost. Marcel Kytka, obdivovatel vědy, posedlý rovnáním a tříděním všeho, co ho obklopuje, si dopřává luxusu možnosti volby. Obsesivně hledá tu jedinou pravou lásku, listuje mezi desetitisíci profily na seznamkách, ale jeho svázanost logikou a zbytečné lpění na bezrizikovém životě s předkalkulovanou budoucností, ho ženou do slepé uličky.

Autor nezaměnitelným stylem kombinuje rozpustilou humoresku s bezbřehou romantikou. Píše bez cenzury, hojně využívá sarkazmu a černého humoru, vypráví s filmovou barvitostí, a rozveselí čtenáře množstvím tragikomických situací a slovních hříček. Jeho románový hrdina zažívá úsměvné příhody osazené svéráznými postavami, a během své pouti seznamkovým světem si pokládá řadu palčivých otázek. Některé zdánlivě nemají odpověď, jiné si dokáže zodpovědět sám, další odpovědi nechává objevit čtenáře. 

Může být svoboda vězením?
Existuje láska na první pohled?
Je bezbariérový život tou správnou cestou?
Má smysl čekat na tu pravou lásku?
Jak vypadají taková rande naslepo?
Jak dlouho může člověk věci odkládat?
Jak internetové seznamky mění způsob výběru partnera?

Román "Muž, který ví, co chce" vydalo nakladatelství Vašut v roce 2016. Koupit si jej můžete v knihkupectvích nebo na internetových stránkách nakladatelství: 

neděle 30. října 2016

O autorovi

Bob Řeřicha (*1972) se narodil v Tunisu a pod africkou oblohou strávil prvních patnáct let života. Po návratu do České republiky žil v Příbrami, dokud se po maturitě neodstěhoval natrvalo do Prahy, kde žije dodnes. Po dokončení studia všeobecného lékařství a MBA se několik let věnoval výzkumné činnosti a zároveň pracoval v marketingu mezinárodních společností. V roce 2004 nastoupil na pozici kreativního ředitele do firmy zabývající se farmaceutickým a medicínským marketingem (PHC), potom pracoval jako account manager v jedné z předních digitálních agentur (SYMBIO). Dnes provozuje internetovou seznamku Tykadla.cz (www.tykadla.cz) a připravuje další online projekty.

Vydal dvě hudební alba, která jsou k nalezení v internetových rádiích (Kluk 2014, Few Songs 2015). Několik skladeb se umístilo na prvních místech v českých (Zlíntalent), ale i amerických hudebních soutěžích (Song of the year). Povídka „Pacman“ vyhrála soutěž české sci-fi a vyšla v časopisu Ikarie (1994).

Bandzone ukázky: http://bandzone.cz/bobrericha
Album „Kluk“ 2014: http://www.cdbaby.com/cd/bobrericha
Album „Few Songs“ 2015: http://www.cdbaby.com/cd/bobrericha2

čtvrtek 27. října 2016

Vikingové (ukázka z románu)

 Pak se objevili seveřani. Fin. Nor. A Kanaďanka. Nevtíravě se vetřeli k jejich stolu tak, jak to cizinci umí. Zeptají se sice, jestli si smí přisednout, dokonce s milým úsměvem ve tváři, ale zatím už sedí aspoň jednou půlkou zadku na místě. Jsou nezastavitelní a jejich přátelskost se lepí na všechno kolem jako vetřelčí sliz. Všichni žili nad šedesátou rovnoběžkou severní šířky. K polárnímu kruhu co by kamenem dohodil. Byli bledí a modré oči jim seděly v očních důlcích jako kousky ledovcového ledu. Fin se jmenoval Leif Thunstrom. Kanaďanka Leslie Jordan. Norovo jméno bylo příliš komplikované. Marcel zapomínal jména ještě rychleji než historická data. Často si k novým tvářím ihned přiřadil přezdívku. V tomto případě to bylo jednoduché, protože Nor vypadal jako odraz, který utekl ze zrcadla Hugha Granta.
Krása Hugha Granta prorostla klubem rychle jako rakovina. Lasery i barevná světla se teď zdály bledší. Kolemjdoucí dívky k jejich stolu stáčely pohledy, ve kterých doutnaly zárodky posedlosti. Marcel sice nepočítal s tím, že by se velmi drobná jiskřička mezi ním a Bárou rozhořela, přesto ho ale  náhlá ztráta jakékoli naděje zaskočila. To je přesně to, k čemu právě došlo. V naprosté většině případů má muž šanci ovládnout ženu humorem a inteligencí. A úspěchem. Ale v jednom případě z miliardy je krása člověka natolik absolutní, že se žena nemůže soustředit na nic jiného a její archetypální stereotypy zkamení někde na půl cesty. Ať je Bára jakkoli cílevědomá, je jen otázkou času, než podlehne šarmu Hugha Granta. Bylo to děsivé a Marcelovi se obracel žaludek naruby už v tu chvíli, kdy seveřani usedali k jejich stolu.
Smáli se na všechny strany. Zubař by mohl provést inspekci chrupu, aniž by se zvedl ze židle. Úsměv Hugha Granta byl tím nejnevinnějším. A nejzákeřnějším. To ale věděl jen Marcel. Přes pár úvodních frází včetně té nejohranější: „Where are you from?“ se dostali k exkurzím do jednotlivých zemí. Nejvíce času věnovali zimě, medvědům, teroristům, Bushovi a pivu. Byl to právě Marcel, kdo táhl diskuzi. Sice se mu nechtělo navazovat mezikontinentální přátelství, nechtělo se mu pít přes míru, nechtělo se mu zůstávat dlouho do noci venku, přesto se snažil nedat nic znát. Aspoň si procvičí angličtinu. Bára mluvila anglicky dobře. Jen přízvuk měla tak český, až se ze zdí vytáčely šrouby.
Byl odjakživa taktikem a trpělivým bojovníkem. Věděl, že jakákoli nevrlost či trpkost není teď namístě. Musí předvést tvář společenského tvora. Vést s Hughem Grantem boj o Bářinu přízeň bylo tím posledním, po čem by toužil. A k boji zatím nebyl jediný důvod. Povídali si v poklidu, jak jinak než přátelsky. Nakonec to byli sympaťáci. Kanaďanka měla krásné prstýnkové vlasy. Bavilo ho pozorovat, jak jí jedna neposedná kudrlinka pravidelně padá do očí. Přesto pro Marcela začala bitva už v okamžiku, kdy Hugha Granta zahlédl. V duchu teď v obou rukou třímal těžký meč, připravený rozpárat Hughovi břicho, jakmile k tomu bude sebemenší důvod. Za žádnou cenu ale nesměl dát najevo jakoukoli řevnivost ani sebemenší známku napětí. Hugh se pro něj musel stát vzduchem. Marcelův zrychlený tep, rozšířené nosní chřípí, vystouplé žíly na krku a zorničky nočního dravce, nic z toho nesměla Bára zaznamenat. Tu radost jí nedopřeje.
Od Leslie se dozvěděl, že lední medvědi mají pod bílými chlupy černou kůži. Prý aby ani zrnko tepla nepřišlo nazmar. Ve Finsku postavili už padesátý ledový hotel, referoval Leif, vášnivý rybář, jehož největším úlovkem byl bezmála metrový losos. V Norsku řeší legislativu kolem vytápění bioplynem. Marcel se zeptal, jestli je lepší bioplyn ze sobů nebo losů, ale nebylo mu odpovězeno.
Konverzace se zdála být příjemnou. Hugh Grant se držel zpátky. Zatím. Marcel sledoval koutkem oka každý jeho pohyb. Bára pila jako o život, přesto vypadala stále stejně svěží a mluvila stále stejně lehce jako před hodinou.
Šli si zatančit. Reggae znělo v Crossu vždycky dobře. Konečně si mohl Báru pořádně prohlédnout od hlavy k patě. Tančila stejně, jako mluvila. S mírou. Vše měla pod kontrolou. Kdyby si oblékla něco provokativnějšího, padli by tu z její postavy všichni na hubu. Ale takhle? Klasické tmavě modré džíny, kozačky, bílý svetřík s véčkem tak akorát. Nic nevyčnívalo, nic nešokovalo. Džíny stěžovaly objektivní posouzení, ale Marcel odhadoval, že měla zadek pětihvězdičkový, anebo přinejmenším čtyřhvězdičkový. V oblacích dýmu tančily barvy z žárovek a laserů a zvuk vyplňoval sál s neúprosnou pečlivostí. Neodrážel se zmateně od stěn jako v jiných klubech. Vyplnil každé místečko, každý roh a každou skulinu.
Tanec s Bárou probíhal bezkontaktně. Když si předtím povídali, několikrát se ho dotkla a do tanečního sálu ho vedla za ruku. Ale necítil žádnou naléhavost. Byly to kontrolované dotyky. Sociálně únosné a emocionálně bezbarvé. Marcel neměl v úmyslu Báru svádět stůj co stůj. Signály z její strany nebyly dostatečně čitelné a on teď zvažoval, jestli se nemá za chvíli vypařit. Kdyby odjel, ještě pořád mohl mít většinu noci pro sebe. Pár hodin využitelných k rovnání a třídění. Ráno by vstával s očišťujícím pocitem, že má v počítači vše úhledně katalogizované. Nakonec, Bára ho nepřitahovala nijak radikálně. Byl tu ale Hugh Grant. Severský krasavec. A ten nesměl za žádnou cenu získat Bářinu pozornost. Šlo o princip. Marcel se už v duchu oprostil od nutnosti urvat si pro sebe Bářin klín právě na dnešní večer. Ale to ještě neznamená, že se to má podařit Hughovi Grantovi. To dá rozum.
Pár písniček, pár letmých pohledů a úsměvů, několik nanicovatých tlesknutí do rytmu. Šli zpátky ke stolu a Marcel naznačil, že by rád brzy zvednul kotvy. Bára nereagovala. Chtěla si povídat. A tak si povídali a čas v holešovickém podzemí nepozorovaně ubíhal.
„A co Vikingové?“ vydechla Bára otázku spolu s cigaretovým dýmem směrem k Hughovi Grantovi. Kouř mu zbarvil oči do ocelova. Zasraný modrý oči. Marcel sebou neznatelně trhnul a rychle do sebe obrátil zbytek šestého martini, div mu oliva nezaskočila. Podraz. Až do tohoto okamžiku mohl sám sobě jen gratulovat. Bral Hughovi slovo, ještě než stačil zformulovat náznak jakékoli pointy. Dokončoval za něj myšlenky v půlce věty. Šikovně Hugha Granta polil vínem Kanaďanky Leslie, když se otřel o stůl cestou k baru. A nejednou ho prostě přeřval. Hugh teď seděl zcela zpacifikovaný, neaktivní, ospalý, před sebou zteplalé pivo. Dokonce i jeho krása jako by si na chvilku dala pohov. V takovém stavu se začínal líbit i Marcelovi. Vypadal jako šelma, do které se zabodl uspávací projektil. A teď, když Marcel jen na pár vteřin polevil v ostražitosti, aby napsal SMS Marušce, došlo k zákeřnému útoku za jeho zády. Co myslíte, že se stalo, když zmínila Vikingy?
Hugh Grant ožil.
Marcel založil mobil do náprsní kapsy a zavolal na Leslie, která právě vyšla k baru, aby mu donesla jedno pivo. Šlo do tuhého. Potřeboval se zavodnit. S obavou sledoval, jak se Hugh Grant napřímil. Uspaná šelma byla tatam. Teď se tu náhle tyčila norská kobra s roztaženým krkem a chystala se prskat svůj uhrančivý jed. Hugh Grant sáhl Báře na ruku a Marcel se málem pozvracel. What the fuck?
„A co o Vikinzích by sis přála slyšet, Báro?“ S jeho angličtinou to znělo jako „Bájo“.
„Vy tam máte ty bohy s kladivem, ne?“ Byla roztomilá, to se jí upřít nedalo.
„Vlastně, kladivem se oháněl jenom jeden. Thor,“ poopravil ji Hugh Grant a použil přitom slovíčko „actually“, které používal snad v každé druhé větě. „ACTUALLY, only one of them had a hammer.“ Marcel to slovo neměl rád, protože on sám jej nebyl zvyklý užívat a připomínalo mu jeho nedostatečně vyvinutou angličtinu.
„Krásně to zní. THOOORRR,“ zavrčela jako kočka a mrkla na Marcela. Tomu došlo, že je ještě ve hře. Nezapomněla na něj.
Hugh se zasmál a opakoval po Báře tím správným norským přízvukem: „THORRR!!!“
„THOOORRR!!!“ zakřičela Bára. Byla najednou jak utržená ze řetězu. Marcel s obavou sledoval, jak se Hugh naklonil přes stůl a podíval se jí do očí. První nefalšovaný eye-contact večera. Zvažoval, jestli nemá Hughovi Grantovi uříznout ruku a nacpat mu pahýl do úst. Nenáviděl cizince, kteří balí české holky. Nechtěl se toho dnes dočkat. Ale právě teď k tomu došlo. Póza, kterou zaujal Hugh Grant, byla jak vystřižená z filmu. Připomínal teď už nejen Hugha Granta, ale i Paula Newmana. Průser.
K Marcelovi doputoval joint. Kdo byl jeho iniciátorem, netušil. Byl tak zaujatý analýzou situace, že si nevšímal ani pohledů Kanaďanky Leslie, která cumlala brčko od mojita podezřele smyslně. Bezmyšlenkovitě nasál, vdechl travnatý kouř a rozkašlal se. Předal jointa Hughovi Grantovi a kašlal dál. Na trávu nebyl zvyklý. Jestli ji měl pětkrát za život, bylo to moc. Kašlal a kuckal ještě dlouho. Ale Bára ani Hugh Grant si toho nevšímali. Zdálo se mu to? Vpíjeli se ti dva do sebe? Mizérie.
„Thor je jedinej z vikingskejch bohů, kterýho znám. Představuju si ho jako takový namakaný macho,“ řekla Bára.
„Namakaní byli všichni severští bohové.“ Hugh Grant vyloudil na tváři sexy (opravdu sexy) úsměv. Marcel si všiml, že mu cuknul biceps. Známý trik.
„A Thor jim šéfoval?“ zeptala se Bára.
Marcel konečně našel chvíli, kdy se mohl aspoň nadechnout. Vložil se do debaty a utíral si přitom slzy, které mu vyhrkly snad rovnou z plic.
„ACTUALLY, šéfoval jim Ódin. Bůh války, boje, smrti a moudrosti.“ Gratuloval si, že tentokrát na „actually“ nezapomněl. Byl odhodlaný stát se Thorem a rozdrtit krásnou hlavu Hugha Granta na kostní moučku. Pak se ale opět rozkašlal.
Bára se k němu otočila a uznale nazdvihla obočí. Možná už i ona tušila, že tu jde o něco víc. „Hm, co ty o tom víš? A jsi v pořádku? Co blbneš, prosím tě?“ Marcel se dusil, ale zamával, že všechno je „ok“.
Bára se obrátila zpátky k Hughovi Grantovi. Stačila ještě položit ruku na Marcelovo stehno. Ten měl ale hrtan v jednom ohni. Zvedl se a vypravil se klubem na toaletu. Střeva křičela na poplach. Na potvoru zrovna v takovou chvíli.
Když se vrátil, zjistil, že se hovor neposunul o moc dál. Přesně v to doufal. Hugh Grant vyprávěl a všichni u stolu mu viseli na rtech. „Abych to uzavřel, Ódin je prostě hlavní severský boss, žádný taťka v pantoflích. Dokázal věštit a byl mistrem v magii. Spolu s dalšími bohy sídlil v Ásgardu. Ale také pobýval ve Valhalle, jako bůh smrti se tam setkával s rytíři zemřelými v bitvách. A někdy se choval jako pěknej hajzlík.“
„Hajzlík?“
„Jo. Občas se mu některý z bojovníků tak zalíbil, že ho nechal zabít, aby mohl stát po jeho boku ve Valhalle.“
„Fíha. Hajzlík,“ hvízdla Bára.
Marcel se na záchodě do určité míry sebral, ale zdaleka ne úplně. Jeho tělo vstřebávalo marihuanu s velkými obtížemi. Očividně nebyl všemu trápení konec. Otřel si uslzené krhavé oči, vysmrkal se. Ještě pořád nemohl moc mluvit. Měl pocit, že mu kouř užral oba plicní laloky a teď se mu pouští do zbytku hrudního koše. Co to bylo za trávu?
„Jo. Hajzlík,“ přitakal Hugh Grant.
„Má Valhalla něco společnýho s Upsallou?“ zeptala se Bára a tvářila se jako neposedná školačka.
„Ne.“
„Ups!“
Zasmáli se.
„Valhalla byla síní slávy mrtvých,“ pokračoval Hugh Grant. „Ať už ze světa sprovodili bojovníka jakkoli, ať už mu někdo sťal hlavu, nebo odřezal jednu končetinu po druhý, skončil neomylně tam, ve zlatem vykládané a ze zlata postavené Valhalle. Vím také, že Ódin přišel o oko. Vyměnil ho za moudrost. A měl vždycky po ruce svoje zvířata. Jezdil na osminohém koni…“
„Jmenoval se Sleipnir,“ zasípal Marcel. Hugh Grant se zarazil a změřil si Marcela uznalým pohledem.
„Cestovali s ním dva vlci.“
„Geri a Freki,“ upřesnil Marcel.
„A dva havrani.“
„Hugin a Munin,“ opět ho doplnil Marcel.
Bára si ho změřila pohledem. „Ty bláho, jak tohle všechno víš?“ Uznání a obdiv byly tentokrát autentické. Začal se cítit ve své kůži. Dodal: „A taky to byl pořádnej děvkař. Jako každej bůh.“
„Jo, to je fakt,“ přitakal Hugh Grant. „Jednou si vyrazil za obryní, ale její pes mu málem užral prdel.“
Poprvé se zasmáli všichni společně.
Bářina ruka pod stolem opět vyhledala Marcelovo stehno. Hugh Grant si mohl chňapat její druhou ruku, jak je libo. Rozhovor se přesunul mezi Hugha Granta a Marcela. Bára popíjela a občas zkušeně pohnula prsty. Marcelovi se hrnula krev do rozkroku. Napil se piva, olízl pěnu, a pokračoval:
„Ale vůbec největší severskej hajzlík byl Loki.“
„Bezpochyb,“ přitakal Hugh krotce.
„Nechal syna Ódina střelit slepcovým šípem rovnou mezi lopatky. Uznej, to je sviňárnička,“ tasil Marcel další eso z rukávu.
„Chudák Baldur. Loki to ale jako zrádce schytal, co?“ Zíral na Marcela jako u vytržení, a bylo vidět, že vůbec nechápe, jak se mohl v podzemním pražském klubu setkat se znalcem vikingské mytologie.
„To mi povídej. Zůstat pod zemí a nechat si na ksicht prskat hadí jed... žádná legrace,“ nepolevoval v intelektuálním tlaku.
Teď už se Hugh Grant neudržel. „Marceli, seš fakt dobrej. Jak tohle všechno víš? Studovali jste to na škole?“
Marcel zaváhal.
„Nebo ti rodiče četli krvavý ságy místo pohádek na dobrou noc?“ tipla si Bára.
„Vážně to chcete vědět?“
Všichni u stolu pozorovali Marcela bez jediného mrknutí. Bára mu zarývala nehty hluboko do svalu, jakoby říkala: „Zasaď mu poslední ránu, Macku!“
Marcel se podíval Hughovi Grantovi do očí.
„Wikipedie, vole.“
„Wikipedie?“
„Před chvílí jsem si na záchodě vyhledal severský ságy v mobilu. Za těch pár minut jsem stačil načíst asi patnáct stránek. Zlatej internet.“
Hugh Grant se podíval na Báru a vyprskl smíchy. Ač to byl Hugh Grant, dokázal se smát nakažlivě. Všichni přítomní byli pod vlivem, tak byli v tu ránu pod stolem a řehnili se jak malí.
„Mimochodem, Ódin ve Wikipedii vypadá jako Krakonoš.“
Hugh Grant nechápal „CRACK’ O’ NOSH?“
„Báro, vysvětli mu prosím, kdo je Krakonoš. A teď pardon.“ Marcel se zvedl a nejistým krokem se vydal na cestu podzemními tunely klubu. Zas to na něj přišlo.
Vyšel na parkoviště a zalezl do auta. Potřeboval klid. Nebylo mu dobře. Tráva na Marcela působila nevypočitatelně. Nikdy nemohl říct předem, co se s ním bude dít. Vnímal narůstající bublinu ničeho. Naplňovala ho stále větším množstvím ničeho, anihilovala orgán za orgánem, až ve skořápce jeho lebky nezůstalo pomalu místo pro nic dalšího než pocit, že by se rád rozpadl na mikročástečky a odletěl do všech stran.

úterý 25. října 2016

Krajta (ukázka z románu)

Marcel zaparkoval na parkovišti ve Strojnické ulici na Praze 7. Teprve se stmívalo a noc se chystala obejmout svět. Byla odsud vidět vstupní brána do Výstaviště i fontána před ní. O něco dál se na velkých okenních tabulích výstavních budov třpytilo slunce. Hélios právě zajížděl za obzor a jeho sluhové sypali z kočáru poslední spršky zlata.
Poslouchal Princův vypjatý hlas, jak křičí „Darling Nikky“, a sledoval domovní vchod, ze kterého měla každou chvíli vyjít Žaneta. Pozoroval dveře z matného skla a doufal, že se Žaneta bude podobat té Žanetě, kterou si pamatoval. Přes víkend neměla čas, od pátečního večera uteklo pár dní. Barevná světla, dým, šero, to vše se podepisovalo na tom, jak ji Marcel v Mekce vnímal. Kdoví, jak ta holka vypadá ve skutečnosti. Poklepával si prsty do rytmu a pohyboval rty spolu s Princem.
„She took me 2 her castle,
And I just couldn´t believe my eyes
She had so many devices
Everything that money could buy
She said sign your name on the dotted line
The lights went out
And Nikki started 2 grind.“
Seděl vklíněný do sportovní sedačky a těšil se, že Žanetu naloží a pojedou se projet za Prahu. Anebo šlápne na plyn a rychle ujede. Podle toho, kdo vlastně vyleze z domu.
Čekal už skoro půl hodiny, když se vynořila z tmavého vchodu. Zablikal dálkovými světly a Žaneta vykročila směrem k němu. Kolem krku měla omotanou šálu. Vládl přitom nezvykle teplý jarní večer. Něco tu nehrálo.
Otevřela dveře, posadila se do auta a Marcelovi se v hrudníku zastavil veškerý pohyb. Je tohle vůbec možné?
Šála nebyla šálou, Žaneta měla na krku krajtu. Marcel odhadl, že má uvnitř vozu naložené asi dva metry krajtího masa a Žaneta tahala dovnitř ještě další metr. Snad hadovi neskřípne ocas, až bude zavírat. V tichosti čekal, dokud zvíře nevměstná do vozu v celé jeho mohutnosti. Snažil se nespustit z očí jeho hlavu. Krajta byla evidentně živá a zdála se být ve formě.
Hadonoška bez incidentu zabouchla dveře. Políbila hada na čumáček, jako by to byl ten nejnevinnější a nejroztomilejší pudlík šmudlík, a pak natočila jeho hlavu směrem k Marcelovi, který se mezitím instinktivně natlačil ke straně s rukou připravenou na madle. Bylo těžké působit bezstarostně a uvolněně. Přesto se o to snažil. Nenechá se přece vyvést z míry tvorem, ze kterého se vyrábějí kabelky a peněženky. Nehledě na to, že ani neumí udržet stálou teplotu těla.
Žaneta křaplavým hlasem oznámila: „Georgi, tohle je Marcel... Marceli, tohle je George.“
Dívá se mu ten had přímo do očí, nebo se mu to jen zdá? George pozoroval Marcela s naléhavostí zkušeného hypnotizéra. Dával mu na srozuměnou, že by ho dokázal provést minulým životem, ale rovněž by mu nečinilo potíž urychlit Marcelův odchod do života příštího. Vybavil obrázek z Malého prince, na kterém byl hroznýš, jak zažívá slona. George byl sice krajta, ale zažívací systém měl navlas stejný. Jazyk hadovi vystřeloval v krátkých salvách. Co má dělat? Klid. Hlavně klid. Strach zabíjí myšlení. Strach je tím největším nepřítelem člověka, zopakoval si fremenskou mantru Franka Herberta.
George sklouzl z Žanetina krku na Marcelovo stehno a po krátkém zamyšlení se jal ovíjet kolem volantu.
„Těší mě,“ řekl Marcel a doufal, že nezní příliš nejistě.
K hadům měl Marcel přirozený respekt. První setkání s hadem proběhlo za asistence jeho otce a dalších dvou set diváků v kině ABC v Tunisu. Byly mu právě tři roky a táta ho vzal na premiéru Knihy džunglí v tehdy zcela novém zpracování z rukou geniálních animátorů studia Walta Disneyho. Marcel byl vzrušením bez sebe, což projevoval katatonickým stavem naprosté nehybnosti. Už tehdy dokázal vnímat svátost okamžiku, kdy se v sále zešeří a opona se neslyšně roztáhne do stran. Bohužel musel být malý Marcel rychle odnesen z hlediště, protože začal v pláči křičet už během prvních minut filmu. Had Ká, mimochodem vzorová to krajta, obtáčel celé Mauglího tělo od kotníků až ke krku. Dítěti džungle lezly oči z důlků a hadovi v očích rotovaly děsivě rudé spirály. To bylo na Marcela v jeho třech letech příliš silné kafe. Podobně musel otec Marcela zachraňovat o rok později na premiéře 101 dalmatinů – to Marcel nesnesl představu, že si čarodějnice ušije kabát ze psích kožíšků.
Ale respekt k hadům neměl původ jen v hrůzostrašném animovaném zážitku. Co si myslet o organismu, který nemá ruce, nemá nohy a plazí se cikcak? Jihoamerická anakonda dokáže pozřít i malé prase. Co dokáže tady pan George? Pravděpodobně by mohl mezi své roztažitelné čelisti bez větších obtíží vměstnat celou Marcelovu hlavu. „Haló? Je tam někdo?“ křičel by Marcel. Možná by zaslechl sténání myších dušiček – těch laboratorních bílých jednohubek, kterými Žaneta svého mazlíčka krmila, a které se potom ještě zaživa těšily působení zažívacích šťáv. Jak dokáží být ženy kruté.
Sáhl na George a ucítil, jak se mu pod rukou pomalu sune hadí tělo. Z větší části George ještě ležel na Žanetině klíně stočený jako lodní lano. Marcel si vždycky představoval hadí kůži jako slizkou, ale povrch hada byl překvapivě zcela suchý. Mohutný sval. Marcel ruku s odporem odtáhl.
„Co jsi za znamení?“ zeptala se Žaneta a měřila si ho pohledem podobně jako před chvílí George.
Marcel v duchu zabědoval. Vyčerpávalo ho uvádění celých řad přesvědčivých argumentů v neprospěch astrologie. Všechno je sice možné, ale všechno má i své meze. S rozvahou dával každému právo na vlastní názor, intuitivně ho mnohým bral. V tom nebyl Marcel nikterak výjimečný. Váš rozum může být spravedlivý. Vaše srdce nikdy. Nebo je tomu právě naopak?
Ale Žanetina otázka byla bezpochyby také dobrým signálem. Pokud na vás žena vyzvídá znamení, pokládá vás za potenciální úlovek. V takových případech nepožaduje jen informaci, chce především potvrdit svou představu a získat požehnání shůry nebes. Každá žena přesně ví, který z jejích mužů byl ten „nej“ a každá také ví, v jakém se narodil znamení. Ptá se vás a přitom ji realita ani nezajímá, chce jen potvrdit: „Je to Střelec, jako byl můj Martin.“ Aspoň na začátku žena potřebuje cítit, že jste výhonkem a pokračováním její minulé velké lásky.
Marcel se už dávno odnaučil dělat začátečnickou chybu, kdy vše bezelstně prozradil. A že se časem jeho pravé znamení stejně vyjde najevo? Časem ano. Šlo ale právě o ten čas, který potřeboval k tomu, aby nechal působit auru své osobnosti. Pak mu bude vám odpuštěno a nebude jen výhonkem dokonalosti pana Ex.
„Panna,“ řekl Marcel a byla to čistá pravda. Sice tím popřel vše, co bylo napsáno výše, ale nebylo by pokroku bez experimentu. Otočil se k Žanetě. Byla to pořád ta zvláštní tvář, se kterou se tak dobře bavil v tanečním klubu, ale jako by zestárla o deset let.
„Panna? Ty jsi Panna?“ Žanetě skoro nebylo rozumět. Drmolila a jazyk ji neposlouchal. Přesný přepis toho, co skutečně říkala, by zněl: „Anna, i si anna?“ Pohybovala ústy sotva znatelně a nevyslovovala začátky slov. Působila dojmem potápěče, který se právě vynořil po hlubokém ponoru. „Pannu jsem ještě nikdy neměla!“ („Annu em eště idy eměla.“)
Znamení Panny inspirovalo Žanetu natolik, že mlela asi pět minut v kuse. Mluvila rychle a srozumitelné bylo každé páté slovo. Má snad pusu plnou lentilek? Vykládala Marcelovi něco o tom, jak je Panna chladná, vypočítavá, puntičkářská a neromantická, ale přesto dokáže partnerovi poskytnout komfort, něhu a trpělivost, která je nakonec pro dlouhodobý vztah tak důležitá. To dá rozum, přitakával Marcel. Nemělo smysl Žanetě cokoliv vysvětlovat.
Nechal si tedy svá moudra pro sebe a bavil se pozorováním George. Ten právě kopíroval palubní desku. Pomaloučku sunul tělo po zprohýbaném plastu a každým svým kouskem procházel přesně tím místem, kudy prošla jeho hlava. Ta byla teď na průzkumu někde za sedačkami, mimo zorné pole.
„Můžu tě políbit?“ zeptala se najednou Žaneta.
„Eh,“ bylo to jediné, na co se Marcel zmohl.
Zakousla se mu do rtu.
Vůz plnilo mlaskání a na parkovišti houstla noc. Nedokázal soustředit. Líbal nervózně s otevřenýma očima. Viděl hada všude, kam se podíval, ale nevěděl, kde je mu konec.
Na okamžik se odtrhl od Žanety. Její dech zvláštně páchl. Nebyl to alkohol, ani káva, ani česnek. Jakýsi nemocniční pach.
 „Myslíš, že nám to bude klapat ve třech?“ zeptal se a okatě se rozhlédl kolem nich. Georgeova kůže se přívětivě leskla.
„Určitě,“ přitakala Žaneta a znovu se přisála.
Had se mezitím vrátil z prohlídky a začal se nonšalantně, jako by se nechumelilo, obtáčet Marcelovi a Žanetě kolem krku. Přesněji řečeno, kolem obou krků, se zřejmým úmyslem zmáknout dvě mouchy jednou ranou. Co jiného lze také očekávat od škrtiče?
Marcel cítil živočišné teplo (Pozn.: Had nemá živočišné teplo? Nevím, co máte na mysli…had má živočišné teplo, proto ho Marcel cítí na zátylku:)) na zátylku. Klid. Hlavně klid. Nepanikařit. Koutkem oka zahlédl vyděšenou paní s kočárkem. George měl hlavu vystrčenou z pootevřeného okénka a mrskal jazýčkem na kolemjdoucí.
 Marcel měl tělo hada jen pár centimetrů od ucha. Snažil se zaslechnout, jestli mu neškrouká v břiše. Kde má vlastně takový had srdce? Uprostřed? Nevěděl. Své vlastní srdce teď ale slyšel zcela zřetelně.
Žaneta na chvilku polevila v intenzitě polibku a přes dotýkající se rty procedila: „Neboj se, jen ho nesmíme nechat udělat víc než dvě otáčky... To by s náma byl ámen.“
Než stačil vyhodnotit její poznámku, byli s Žanetou opět ret na rtu a hadí romance pokračovala. Celá situace ho svým paradoxním průběhem sice do jisté míry vzrušovala, ale kdyby měl v tu chvíli na vybranou, líbal by raději dívku s želvičkou. To dá rozum.
Ozvalo se naléhavé klepání. Marcel sebou trhnul a málem Žanetu kousl do jazyka. Na Žanetině straně nahlížely do vozu dvě pestrobarevné příšerky. Gestikulovaly a jejich nosy zanechávaly na skle mastné stopy.
„Jééé! Poďte dovnitř!“ vykřikla Žaneta a ještě než Marcel stačil cokoli namítnout, natáhla se a otevřela kličkou zadní dveře. Marcel chtěl zaprostestovat a upozornit ji, že pánem vozu je on, ale příšerky už se hrnuly dovnitř. Žaneta se otočila směrem k zadním sedačkám a strhla se konverzace, která by se dala přirovnat k hlasitému křiku papoušků ve rvačce o ptačí zob.
Marcel nerozuměl ani slovu. Pozoroval obličeje ve zpětném zrcátku a pomalu se zorientovával v tom, co se právě děje. Vntiřek jeho vozu byl vyplněn jím samotným, Žanetou, hadem Georgem, a teď se přidaly dvě nepochybně pochybné existence. Byly to dívky. Spektrum barev namíchaných v jejich make-upu a ve vlasech z nich činilo dva abstraktní exponáty. Zaráželo ho, že vůbec nepozdravily. Obě nově příchozí překotně brebentily a skákaly si do řeči. Žaneta občas cosi vyhrkla. Všiml si, že příšerky mají podobně postiženou artikulaci jako ona.
Kdokoli jiný by si už dávno uvědomil, že má co dělat s bandou feťáků, ale Marcel nikoli. Nikdy nikoho pod vlivem drog neviděl. Dětství trávil s rodiči pod africkou oblohou a neměl příležitost vytáhnout paty ze společensky bezúhonného sterilního prostředí. Jak by ho tedy mohlo napadnout, že teď má vedle sebe rovnou tři exempláře?
Středobodem konverzace byly „modely“. To Marcela mátlo ještě víc. Modely? Letadel? Lodí? Aut? Papírové modely hradů a zámků? Nebo mluví o modelech a modelkách? Ztratil se a marně hledal záchytný bod. George si vůbec nevšímaly, očividně ho dobře znaly. Takové má Žaneta přátele?
„Tak jdeš? Tomáš chce vytáhnout úplně novej model!“
„Teď? Fakt?“ Žaneta neskrývala vzrušení. V očích jí jiskřilo víc než při jejich konverzaci a polibku. „Proč s tím nepřišel dřív, zmetek?“
„Chtěl si to původně nechat na ráno, ale neodolal. Prej ho sníh svrběl v kapse. Tak jdeme?“ spěchala příšerka vlevo.
„Matroš od Tomáše kope pěkně do hlavy, měla bych se krotit.“
„Nemagoř! Pak ho tejden neuvidíme,“ reagovala příšerka vpravo.
„Marceli, jdeš?“ zeptala se Žaneta.
Příšerky na něj třeštily rozšířené zorničky. Nedočkavé, nadržené, připomínaly mu ještěrky, které na pár sekund zkamení, ale jsou připravené okamžitě vystřelit kupředu, ať už s ocasem, či bez ocasu.
„Jdu,“ řekl Marcel. 

neděle 23. října 2016

Hvězdy (ukázka z románu)

Odvážil se trochu vyklonit z koše a prozkoumal nebe. Byli dost vysoko na to, aby pouliční světla a lampy dole v pouťovém areálu ztratily na síle a nechaly oblohu rozehrát svou vlastní světlohru. Marcel rozeznával tvary souhvězdí a některé nejjasnější hvězdy. Za posledních patnáct let skoupil snad všechny populárně vědecké knížky z oblasti fyziky a astronomie, které v Česku vyšly.
„Vega, Arcturus…“ šeptal si pro sebe a zkoumal nebeskou klenbu píď po pídi. „Altair“.
Odmlčel se. Bylo ticho, slyšel jen svůj a Žanetin dech.
„Ještě,“ hlesla Žaneta. „Líbí se mi, když takhle brumláš.“
„Já brumlám?“
„Však víš, co myslím… Brumláš si pro sebe pod vousy…,“ natočila hlavu a krátce ho políbila. „To byla jména hvězd?“
„Jo,“ odpověděl a dal jí pusu na temeno hlavy, přesně do pěšinky. Stejně je to zvláštní. Stačí pár polibků a jako byste spolu byli celý život.
„Ještě jich pár řekni… Prosím.“
Marcel zavzpomínal a těkal pohledem mezi rozsypanými světýlky. „Mizar. Zosma. Denebola.“
„Ještě.“
„Capella. Albireo. Pollux. Castor.“
Žaneta se tiše zasmála. „Kastor?“
„Jo, Kastor.“
„Jsou to krásný jména, co? Ale možná je škoda, že se některý hvězdy nejmenujou nějak normálně.“
„Jak bys je chtěla pojmenovat normálně?“
„No třeba Jitka nebo Pavla. Simona. Lenka.“
„Lenka je hezký jméno pro hvězdu.“
„Veronika.“
„Pepa.“
„Ty jsi taky Pepa!“ zasmála se Žaneta a štípla ho do předloktí. „Jak tě taková kravina může napadnout? Hvězda Pepa!“

Chvíli jen seděli a splývali s nocí.

pátek 21. října 2016

Stánek (ukázka z románu)

Jako malý kluk měl Marcel několik velkých snů. Chtěl pláchnout do Ameriky, jen aby mohl být denně v Disney Landu. Chtěl se stát hlídačem zoo a pečovat hlavně o medvědy, kterým by kartáčoval jejich huňatý kožich a krmil je rybími řízky. Ale především chtěl vlastnit novinový stánek.
Takový stánek připadal malému Marcelovi jako skála, o kterou se rozrážejí peřeje času. Rozsvícená lampička by vnitřek zalévala důvěrně teplým světlem. Bral by do ruky opatrně jeden komiks po druhém a prožíval dobrodružství spolu s kreslenými hrdiny. Přečetl by všechno. Následující den by dorazily další stohy tenkého lesklého papíru do kříže převázané provázky. Časopisy úhledně srovnané do štiplavě voňavých balíků. A on by znovu všechno přečetl. Chráněný před civilizačním shonem. V bezpečí papírového království.
Ty nejkrásnější stánky si Marcel pamatoval z Tunisu. Severní Afriku je možné si pamatovat mnoha způsoby. Ostatně jako cokoli jiného. Někdo by na prvních místech vyjmenoval moře, slunce, palmy, olivové háje. Někdo jiný by mluvil o Arabech a Arabkách, o mešitách a minaretech. Marcel by na některé z prvních míst hitparády afrických zážitků umístil stánky s časopisy. Ne mešity, ale právě tyhle útulné přístřešky, v nichž panovalo příjemné přítmí, byly Marcelovými svatostánky.
Otec převedl Marcela přes ulici po přechodu vyběleném sluncem hned vedle vchodu do městského domu, kde bydleli. Propletli se mezi vozy, náklaďáčky, vozítky a prskolety, které zcela nesmyslně křižovaly přeplněnou třídou Avenue de la Liberté. Občas se jim do cesty připletla prchající koza nebo ovce (zvlášť během svátku Id al-Kabir, kdy se podříznutý „mouton“ kymácel v každém dvorku), jindy zas uskakovali před trubkami, které trčely z vozíku taženého oslem nebo bicyklem. Podomní prodavači převáželi na kolečkách často celou svou dílnu. Hned za přechodem byl stánek a Marcel už ze vzdálenosti několika metrů cítil vůni tabáku a časopisů. Mezi ostatními obchůdky se vyjímal jako otvor do vychlazené jeskyně.
Vlezli dovnitř skrz závěs z barevných korálků a otec malého Marcela nechal listovat časopisy. Sám prohodil pár francouzských zdvořilostních frází s prodavačem a vybíral si čtení pro sebe. Le Monde, Presse, L’Equipe, Le Nouvel Observateur, L’Express, Le Point. Položte vedle Marcelova otce noviny a buďte si jistí, že z nich za chvíli vyzobe každé písmenko. Bude energicky šustit velkými stránkami a lačně sát všechny události, které přivodila další otočka planety kolem své osy. Nedokázal počkat a několik stran musel přečíst ještě uvnitř stánku. Občas cosi udiveně zabrumlal a prodavač mu přizvukoval, převalujíc doutník mezi rozpraskanými rty.
Marcel měl zatím spoustu času na samostatnou rešeršní činnost. Objevil nového Mickey Mouse, Pifa – a pozor, Rahana mají také! Malý Marcel začal cosi neartikulovaně vykřikovat. Nový Tintin ho vzrušil na úroveň důsledně drážděného klitorisu. Hltal příval obrázků na hustě potištěných stránkách časopisu a pletl se mu jazyk. Starý větrák se líně točil nad jejich hlavami a vháněl do prostoru poryvy recyklovaného vzduchu. Otcovy dlouhé vlasy na temeni hlavy tančily jako fáborky z průsvitného papíru. Chvíli Marcela napínal, ale nakonec časopisy koupil. Jak jinak. Udělal by pro Marcela všechno na světě.
Takovým rájem byl malý zastrčený stánek v lůně arabské metropole. Ale co teprve stany na Avenue Bourghiba! Hlavní dopravní a obchodní tepna Tunisu vede od přístavu nahoru až k súku, rozsáhlému labyrintu obchůdků stovek a tisíců řemeslníků natěsnaných jeden na druhého. Alej fíkovníků zastřižených do tvaru velkých tmavě zelených hranolů poskytovala blahodárný stín. Avenue Bourghiba nazvaná po zbožňovaném tuniském prezidentovi byla oblíbeným místem pro vycházku. Pod fíkovníky se krčily stany s knihami a časopisy. Vypadaly jako trpasličí cirkusy, každý připravený zahrnout Marcela něhou.
„Le plus beaux endroit au monde.“
Teď Marcel vešel do jediného tabákového stánku v Podolí a zavrávoral na schodu hned za dveřmi, jako už tolikrát předtím. Vždycky na něj zapomněl. Jednou se dokonce skácel prodavačce přímo do náruče. Koho může napadnout dát těsně za práh dveří schod?
Prodavačka Koláčková aneb Rádio Podolí vyplňovala v předklonu tiket sportky. Vlasy měla černé s příměsí fialové. Temeno půlila pěšinka odrostlých vlasů. Přirazila si brýle ke kořenu nosu a šeptala si něco pro sebe, jak kdyby těch pár křížků zaklínala. Aniž by zvedla hlavu od mřížky, zeptala se:
„Tak šestku nebo sedmnáctku?“
„To dá rozum, že šestku,“ řekl Marcel bez váhání a loupnul očima směrem k Hance, která seděla v pozadí jako obvykle shrbená nad notebookem. Sluchátka měla tentokrát položená na krku. Slyšela ho? Všimla si vůbec, že vešel do stánku? Nebylo by od věci, kdyby se na něj aspoň podívala, když už se mu posmívá. Vyřídil jí Franta Houmles pozdrav? Podivil se, že mu na tom vůbec záleží.
Rádio Podolí ještě chvíli váhala s hrotem propisky těsně nad tiketem, nakonec zaškrtla sedmnáctku.
„A to si pište, že echt ne! Bude to sedmnáctka. Už dlouho nepadla. Na šestku si vzpomínám, je to ani ne měsíc.“ Ještě pečlivě obtahovala každý křížek hezky až do růžků políček.
„Když myslíte. Je to stejně jedno. Já bych pořád vyplňoval 1,2,3,4,5,6.“
Zvedla hlavu a vyjekla. „Bože!“ a dala si ruku přes pusu, jako by se bála znovu nadechnout. „Fuj, to jsem se lekla! Kam jste dal vlasy?“
Pokrčil rameny. Přemýšlel, jaké by jí dal vysvětlení. O Marušce a středověkých technikách mučení se mu právě teď mluvit nechtělo. Všiml si, že i Hanka se otočila a zírá na něj s otevřenou pusou. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev.
„A co to vobočí, kristepane!“ Koláčková si dala přes ústa i druhou ruku, takže připomínala jednu ze tří buddhistických opic. Užaslé oči za skly brýlí vyplňovaly celý prostor mezi obroučkami. „Dyť vy nemáte vobočí! Ježíšmarjá!“ Marcel neznal nikoho, kdo by bral boží jméno nadarmo tolikrát jako ona.
„Shořelo,“ konstatoval. Obočí vyčítal Marušce nejvíc. Oči bez obočí nejsou očima. Opět se podíval na Hanku. Tvář jí teď zdobil úsměv od ucha k uchu, a světe div se, zuby měla skutečně jako perličky.
„Cože? Jak shořelo?“
„Skákal jsem přes vatru, která se rozhořela víc, než jsem čekal. Chytly mi vlasy a jedno obočí,“ snažil se být co nejpřesvědčivější. Dařilo se mu to obstojně. Ale nebyl si zdaleka jistý, jestli to spolkla i Hanka, která využila příležitosti a prohlížela si ho způsobem, jakým kritik posuzuje příliš provokativní obraz v galerii.
„Tak jste to rovnou voholil celý, jo? Ale to jedno vobočí jste si moh nechat, ne?“ Konečně odlepila ruce od úst. „No, potěšpánbůh, to si teď budu na čarodějnice dávat setsakramentsky bacha, panenko skákavá.“
„Určitě doporučuju ostražitost,“ usmál se Marcel a představil si, jak explozivní reakci by musela při styku s ohněm vyvolat kštice Rádia Podolí. „Vezmu si Computer, Reflex, Respekt, Týden, Lidovky, Level a Score.“
Rádio Podolí hbitě hmátla na několik míst kolem sebe a shromáždila požadovaná periodika na hromádku. „A s těma šesti číslama za sebou jste to nemyslel vážně, že ne? To byste nikdy nevyhrál, mladej pane.“
„Je to jedno. Nesázíte na pořadí. Ať už ta čísla máte za sebou,  nebo rozházený, je pravděpodobnost tažení pro každý z nich stejná.“
„Ale 1, 2, 3, 4, 5, 6, to se vytáhne jednou za milion let!“
„Ujišťuju vás, že je to stejně pravděpodobný, jako že se vytáhne právě ta kombinace čísel, kterou jste teď zaškrtala.“
 „Ale prosím vás! Vy byste si rozuměl tady s mojí dcerou, pane. To je taky takovej hlavounek, viď Hani?“ otočila se ke své dceři.
Konečně se Marcel mohl na Hanku podívat. Jejich pohledy se poprvé střetly na delší čas než milisekundy. Aniž by přerušila oční kontakt s Marcelem, poznamenala: „Už jsem ti to, mami, vysvětlovala několikrát, pán má pravdu,“ usmála se.
„Ona naše Hanička studuje ČVUT, víte? Pro-gra-mo-vá-ní!“
„Mami!“
„Chtěli jsme učitelku, výtvarnici, kosmetičku, nebo dokonce zubařku, dočkali jsme se budoucí programátorky!“ spráskla Koláčková ruce.
„Když na to má, proč ne?“ mrknul Marcel na Hanku, která mu mrknutí opětovala.
Rozloučil se, zatímco Koláčková ještě kroutila hlavou, a vyšel ven.
Lidé se za ním otáčeli. S holou hlavou a bez obočí působil mimozemsky. Někdy měl pocit, že i zvířata jsou teď k němu odměřenější. Jako ten jezevčík na dlouhém vodítku, který na něj právě zavrčel a ještě několikrát se nervózně otočil, nehledě na svého pána, který ho táhl směrem k autobusové zastávce.

středa 19. října 2016

Pohádka (ukázka z románu)

Daleko předaleko, v království uprostřed lesů
plných sladkých borůvek a malin,
chystala se ke spánku princezna Žaneta,
oblečená v růžovém župánku.
Dupla nožkou o naleštěné parkety,
že prý chce pohádku.
A ne jen tak ledajakou.
Chce pohádku na usnutí.
Tu, kterou jí chůva vyprávěla už tolikrát.
Tentokrát se ale dočká konce!
Neusne, dokud neuslyší, jak pohádka skončí,
říkala si v duchu princezna.
A tak nastavila ouška
a položila hlavu na polštář vyšívaný zlatou nití.
Pohádka jí cupitala po kůži,
vplétala se jí do vlasů,
až zabalila celé její tělo do pavučiny snů.
A princezna zase usnula.
To se stalo včera.
Proto se dnes princezna rovnou dožaduje konce.
Jak ta pohádka končí?! Jak?
Ale chůva neprozradí
ani jedno písmenko nápovědy.
Přece princeznu nezklame!
Ta pohádka totiž nemá konce.
Nemá smysl psát konec pohádky na usnutí,
když u ní každý usne.

To dá rozum.

pondělí 17. října 2016

Ženy milují... (ukázka z románu)

1.)  Třicítka je u muže ideálním věkem. Přestává být zajícem, ale ještě dokáže vyjít schody do bytu. Ženy milují třicetileté muže.

2.)  Úsměv je zásadní. Morousové a melancholici si neškrtnou. Smát se hodně, nebo málo? To je jedno. Hlavně musí jít o úsměv upřímný. Ženy milují upřímnost, dokud se nedozvědí pravdu.

3.)  Zdravé zuby jsou symbolem pravidelné hygieny. Ženy milují bílé zuby.

4.)   Není nic romantičtějšího než západ slunce a táborový oheň. Ženy milují romantické muže, kteří mají romantiku pod kontrolou.

5.)  Krásné oči jsou vstupem do srdce. Plamínky ohně udělají každé oči krásnými. Ženy milují krásné oči.

6.)   Vtip je siamským dvojčetem rozumu. Ženy milují vtipné muže, kteří se o ně dokáží postarat.

7.)   Dívat se stranou prostě funguje. Mimo zorné pole se skrývá tajemství. Ženy milují tajemné muže.

8.)   Přátelé a kamarádi, o čem jiném by měl život být? Ženy se rády přátelí. Ženy milují společenské muže.

9.)  Je dobré mít kamarády, kteří nevypadají tak dobře jako vy. Ženy milují muže, kteří jsou statnější než jejich přátelé.

10.)       Pokud je někdo snědý, může to znamenat, že tráví víc času venku a nesedí doma u porna. Ženy milují snědé muže.

11.)       Ach, ta příroda!

12.)       Pivo Corona je „cool“. Ženy milují muže, kteří jsou „cool“ a pijí „cool“ pivo.

13.)       Muž musí být zdravý a mít hojný počet aktivních spermií. Dobrá strava je toho zárukou. Ženy milují zdravé muže se zdravými spermiemi.

14.)       Kdo neví, co je „in“, vlastně ani nežije. Ženy milují moderní muže, kteří hledí vpřed.

15.)       Není dobré být vojákem, protože vojáci mohou být nuceni zabíjet. Navíc mohou odcestovat a už se nevrátit. Co je ale mužnějšího než muž se zbraní v ruce? Ženy milují muže v uniformách.

16.)       Červená je dráždivá. Červená je živá. Červená je erotická. Červená je barva krve. Ženy milují červenou.

17.)       Plyšový medvěd je subliminální propustkou do dívčí postele. Která žena nemá doma schovaného svého plyšového medvídka? Ženy milují medvědy a nikdy je milovat nepřestanou.

18.)       Je dobré skrýt pleš kloboukem, pokud vám klobouk sluší. Ženy milují husté vlasy, i když říkají, že jim pleš nevadí.

19.)       Korálkový náramek vzbuzuje zvědavost. Když chlap nosí náramek, nestydí se. Náramek mu mohl někdo dát na znamení věrnosti. Ženy milují věrnost, aspoň jako představu.
20.)       Sportovci vědí, co chtějí. Ženy milují sportovce.

21.)       „Co je to za hejblátka? Tomu bych vůbec nerozuměla!“ Ženy milují nerozumět zbytečným věcem.

22.)       Noc je příslibem hvězd. Hvězdy jsou příslibem budoucnosti a trvání. Budoucnost je příslibem osudu. Ženy milují osudové noci.

23.)       Existuje snad úžasnější země než Nový Zéland? Ženy milují muže, kteří si mohou dovolit drahé výlety.

24.)       Ženy milují dobrodružství, které má muž již za sebou.

25.)       Ťuťu, ňuňu. Ženy milují žvatlat na psy, dokud nemohou žvatlat na své děti.

26.)       Žena se dokáže zamilovat jedním hrábnutím do strun. Zpěváci mají prý citlivou duši. Ženy milují zpěváky.

27.)       Písek mezi prstíky na nohách, partnerova ruka v dlani. Rudá záře zapadajícího slunce vykresluje propojené stíny. Ženy milují muže na nekonečných plážích.


28.)       Je dobré, když chlapa jen tak něco neskolí. Ať už vítr, vlna, facka nebo milenec. Ženy milují muže, kteří udrží rovnováhu.