Facebook

Obálka

Obálka

neděle 23. října 2016

Hvězdy (ukázka z románu)

Odvážil se trochu vyklonit z koše a prozkoumal nebe. Byli dost vysoko na to, aby pouliční světla a lampy dole v pouťovém areálu ztratily na síle a nechaly oblohu rozehrát svou vlastní světlohru. Marcel rozeznával tvary souhvězdí a některé nejjasnější hvězdy. Za posledních patnáct let skoupil snad všechny populárně vědecké knížky z oblasti fyziky a astronomie, které v Česku vyšly.
„Vega, Arcturus…“ šeptal si pro sebe a zkoumal nebeskou klenbu píď po pídi. „Altair“.
Odmlčel se. Bylo ticho, slyšel jen svůj a Žanetin dech.
„Ještě,“ hlesla Žaneta. „Líbí se mi, když takhle brumláš.“
„Já brumlám?“
„Však víš, co myslím… Brumláš si pro sebe pod vousy…,“ natočila hlavu a krátce ho políbila. „To byla jména hvězd?“
„Jo,“ odpověděl a dal jí pusu na temeno hlavy, přesně do pěšinky. Stejně je to zvláštní. Stačí pár polibků a jako byste spolu byli celý život.
„Ještě jich pár řekni… Prosím.“
Marcel zavzpomínal a těkal pohledem mezi rozsypanými světýlky. „Mizar. Zosma. Denebola.“
„Ještě.“
„Capella. Albireo. Pollux. Castor.“
Žaneta se tiše zasmála. „Kastor?“
„Jo, Kastor.“
„Jsou to krásný jména, co? Ale možná je škoda, že se některý hvězdy nejmenujou nějak normálně.“
„Jak bys je chtěla pojmenovat normálně?“
„No třeba Jitka nebo Pavla. Simona. Lenka.“
„Lenka je hezký jméno pro hvězdu.“
„Veronika.“
„Pepa.“
„Ty jsi taky Pepa!“ zasmála se Žaneta a štípla ho do předloktí. „Jak tě taková kravina může napadnout? Hvězda Pepa!“

Chvíli jen seděli a splývali s nocí.