Facebook

Obálka

Obálka

úterý 25. října 2016

Krajta (ukázka z románu)

Marcel zaparkoval na parkovišti ve Strojnické ulici na Praze 7. Teprve se stmívalo a noc se chystala obejmout svět. Byla odsud vidět vstupní brána do Výstaviště i fontána před ní. O něco dál se na velkých okenních tabulích výstavních budov třpytilo slunce. Hélios právě zajížděl za obzor a jeho sluhové sypali z kočáru poslední spršky zlata.
Poslouchal Princův vypjatý hlas, jak křičí „Darling Nikky“, a sledoval domovní vchod, ze kterého měla každou chvíli vyjít Žaneta. Pozoroval dveře z matného skla a doufal, že se Žaneta bude podobat té Žanetě, kterou si pamatoval. Přes víkend neměla čas, od pátečního večera uteklo pár dní. Barevná světla, dým, šero, to vše se podepisovalo na tom, jak ji Marcel v Mekce vnímal. Kdoví, jak ta holka vypadá ve skutečnosti. Poklepával si prsty do rytmu a pohyboval rty spolu s Princem.
„She took me 2 her castle,
And I just couldn´t believe my eyes
She had so many devices
Everything that money could buy
She said sign your name on the dotted line
The lights went out
And Nikki started 2 grind.“
Seděl vklíněný do sportovní sedačky a těšil se, že Žanetu naloží a pojedou se projet za Prahu. Anebo šlápne na plyn a rychle ujede. Podle toho, kdo vlastně vyleze z domu.
Čekal už skoro půl hodiny, když se vynořila z tmavého vchodu. Zablikal dálkovými světly a Žaneta vykročila směrem k němu. Kolem krku měla omotanou šálu. Vládl přitom nezvykle teplý jarní večer. Něco tu nehrálo.
Otevřela dveře, posadila se do auta a Marcelovi se v hrudníku zastavil veškerý pohyb. Je tohle vůbec možné?
Šála nebyla šálou, Žaneta měla na krku krajtu. Marcel odhadl, že má uvnitř vozu naložené asi dva metry krajtího masa a Žaneta tahala dovnitř ještě další metr. Snad hadovi neskřípne ocas, až bude zavírat. V tichosti čekal, dokud zvíře nevměstná do vozu v celé jeho mohutnosti. Snažil se nespustit z očí jeho hlavu. Krajta byla evidentně živá a zdála se být ve formě.
Hadonoška bez incidentu zabouchla dveře. Políbila hada na čumáček, jako by to byl ten nejnevinnější a nejroztomilejší pudlík šmudlík, a pak natočila jeho hlavu směrem k Marcelovi, který se mezitím instinktivně natlačil ke straně s rukou připravenou na madle. Bylo těžké působit bezstarostně a uvolněně. Přesto se o to snažil. Nenechá se přece vyvést z míry tvorem, ze kterého se vyrábějí kabelky a peněženky. Nehledě na to, že ani neumí udržet stálou teplotu těla.
Žaneta křaplavým hlasem oznámila: „Georgi, tohle je Marcel... Marceli, tohle je George.“
Dívá se mu ten had přímo do očí, nebo se mu to jen zdá? George pozoroval Marcela s naléhavostí zkušeného hypnotizéra. Dával mu na srozuměnou, že by ho dokázal provést minulým životem, ale rovněž by mu nečinilo potíž urychlit Marcelův odchod do života příštího. Vybavil obrázek z Malého prince, na kterém byl hroznýš, jak zažívá slona. George byl sice krajta, ale zažívací systém měl navlas stejný. Jazyk hadovi vystřeloval v krátkých salvách. Co má dělat? Klid. Hlavně klid. Strach zabíjí myšlení. Strach je tím největším nepřítelem člověka, zopakoval si fremenskou mantru Franka Herberta.
George sklouzl z Žanetina krku na Marcelovo stehno a po krátkém zamyšlení se jal ovíjet kolem volantu.
„Těší mě,“ řekl Marcel a doufal, že nezní příliš nejistě.
K hadům měl Marcel přirozený respekt. První setkání s hadem proběhlo za asistence jeho otce a dalších dvou set diváků v kině ABC v Tunisu. Byly mu právě tři roky a táta ho vzal na premiéru Knihy džunglí v tehdy zcela novém zpracování z rukou geniálních animátorů studia Walta Disneyho. Marcel byl vzrušením bez sebe, což projevoval katatonickým stavem naprosté nehybnosti. Už tehdy dokázal vnímat svátost okamžiku, kdy se v sále zešeří a opona se neslyšně roztáhne do stran. Bohužel musel být malý Marcel rychle odnesen z hlediště, protože začal v pláči křičet už během prvních minut filmu. Had Ká, mimochodem vzorová to krajta, obtáčel celé Mauglího tělo od kotníků až ke krku. Dítěti džungle lezly oči z důlků a hadovi v očích rotovaly děsivě rudé spirály. To bylo na Marcela v jeho třech letech příliš silné kafe. Podobně musel otec Marcela zachraňovat o rok později na premiéře 101 dalmatinů – to Marcel nesnesl představu, že si čarodějnice ušije kabát ze psích kožíšků.
Ale respekt k hadům neměl původ jen v hrůzostrašném animovaném zážitku. Co si myslet o organismu, který nemá ruce, nemá nohy a plazí se cikcak? Jihoamerická anakonda dokáže pozřít i malé prase. Co dokáže tady pan George? Pravděpodobně by mohl mezi své roztažitelné čelisti bez větších obtíží vměstnat celou Marcelovu hlavu. „Haló? Je tam někdo?“ křičel by Marcel. Možná by zaslechl sténání myších dušiček – těch laboratorních bílých jednohubek, kterými Žaneta svého mazlíčka krmila, a které se potom ještě zaživa těšily působení zažívacích šťáv. Jak dokáží být ženy kruté.
Sáhl na George a ucítil, jak se mu pod rukou pomalu sune hadí tělo. Z větší části George ještě ležel na Žanetině klíně stočený jako lodní lano. Marcel si vždycky představoval hadí kůži jako slizkou, ale povrch hada byl překvapivě zcela suchý. Mohutný sval. Marcel ruku s odporem odtáhl.
„Co jsi za znamení?“ zeptala se Žaneta a měřila si ho pohledem podobně jako před chvílí George.
Marcel v duchu zabědoval. Vyčerpávalo ho uvádění celých řad přesvědčivých argumentů v neprospěch astrologie. Všechno je sice možné, ale všechno má i své meze. S rozvahou dával každému právo na vlastní názor, intuitivně ho mnohým bral. V tom nebyl Marcel nikterak výjimečný. Váš rozum může být spravedlivý. Vaše srdce nikdy. Nebo je tomu právě naopak?
Ale Žanetina otázka byla bezpochyby také dobrým signálem. Pokud na vás žena vyzvídá znamení, pokládá vás za potenciální úlovek. V takových případech nepožaduje jen informaci, chce především potvrdit svou představu a získat požehnání shůry nebes. Každá žena přesně ví, který z jejích mužů byl ten „nej“ a každá také ví, v jakém se narodil znamení. Ptá se vás a přitom ji realita ani nezajímá, chce jen potvrdit: „Je to Střelec, jako byl můj Martin.“ Aspoň na začátku žena potřebuje cítit, že jste výhonkem a pokračováním její minulé velké lásky.
Marcel se už dávno odnaučil dělat začátečnickou chybu, kdy vše bezelstně prozradil. A že se časem jeho pravé znamení stejně vyjde najevo? Časem ano. Šlo ale právě o ten čas, který potřeboval k tomu, aby nechal působit auru své osobnosti. Pak mu bude vám odpuštěno a nebude jen výhonkem dokonalosti pana Ex.
„Panna,“ řekl Marcel a byla to čistá pravda. Sice tím popřel vše, co bylo napsáno výše, ale nebylo by pokroku bez experimentu. Otočil se k Žanetě. Byla to pořád ta zvláštní tvář, se kterou se tak dobře bavil v tanečním klubu, ale jako by zestárla o deset let.
„Panna? Ty jsi Panna?“ Žanetě skoro nebylo rozumět. Drmolila a jazyk ji neposlouchal. Přesný přepis toho, co skutečně říkala, by zněl: „Anna, i si anna?“ Pohybovala ústy sotva znatelně a nevyslovovala začátky slov. Působila dojmem potápěče, který se právě vynořil po hlubokém ponoru. „Pannu jsem ještě nikdy neměla!“ („Annu em eště idy eměla.“)
Znamení Panny inspirovalo Žanetu natolik, že mlela asi pět minut v kuse. Mluvila rychle a srozumitelné bylo každé páté slovo. Má snad pusu plnou lentilek? Vykládala Marcelovi něco o tom, jak je Panna chladná, vypočítavá, puntičkářská a neromantická, ale přesto dokáže partnerovi poskytnout komfort, něhu a trpělivost, která je nakonec pro dlouhodobý vztah tak důležitá. To dá rozum, přitakával Marcel. Nemělo smysl Žanetě cokoliv vysvětlovat.
Nechal si tedy svá moudra pro sebe a bavil se pozorováním George. Ten právě kopíroval palubní desku. Pomaloučku sunul tělo po zprohýbaném plastu a každým svým kouskem procházel přesně tím místem, kudy prošla jeho hlava. Ta byla teď na průzkumu někde za sedačkami, mimo zorné pole.
„Můžu tě políbit?“ zeptala se najednou Žaneta.
„Eh,“ bylo to jediné, na co se Marcel zmohl.
Zakousla se mu do rtu.
Vůz plnilo mlaskání a na parkovišti houstla noc. Nedokázal soustředit. Líbal nervózně s otevřenýma očima. Viděl hada všude, kam se podíval, ale nevěděl, kde je mu konec.
Na okamžik se odtrhl od Žanety. Její dech zvláštně páchl. Nebyl to alkohol, ani káva, ani česnek. Jakýsi nemocniční pach.
 „Myslíš, že nám to bude klapat ve třech?“ zeptal se a okatě se rozhlédl kolem nich. Georgeova kůže se přívětivě leskla.
„Určitě,“ přitakala Žaneta a znovu se přisála.
Had se mezitím vrátil z prohlídky a začal se nonšalantně, jako by se nechumelilo, obtáčet Marcelovi a Žanetě kolem krku. Přesněji řečeno, kolem obou krků, se zřejmým úmyslem zmáknout dvě mouchy jednou ranou. Co jiného lze také očekávat od škrtiče?
Marcel cítil živočišné teplo (Pozn.: Had nemá živočišné teplo? Nevím, co máte na mysli…had má živočišné teplo, proto ho Marcel cítí na zátylku:)) na zátylku. Klid. Hlavně klid. Nepanikařit. Koutkem oka zahlédl vyděšenou paní s kočárkem. George měl hlavu vystrčenou z pootevřeného okénka a mrskal jazýčkem na kolemjdoucí.
 Marcel měl tělo hada jen pár centimetrů od ucha. Snažil se zaslechnout, jestli mu neškrouká v břiše. Kde má vlastně takový had srdce? Uprostřed? Nevěděl. Své vlastní srdce teď ale slyšel zcela zřetelně.
Žaneta na chvilku polevila v intenzitě polibku a přes dotýkající se rty procedila: „Neboj se, jen ho nesmíme nechat udělat víc než dvě otáčky... To by s náma byl ámen.“
Než stačil vyhodnotit její poznámku, byli s Žanetou opět ret na rtu a hadí romance pokračovala. Celá situace ho svým paradoxním průběhem sice do jisté míry vzrušovala, ale kdyby měl v tu chvíli na vybranou, líbal by raději dívku s želvičkou. To dá rozum.
Ozvalo se naléhavé klepání. Marcel sebou trhnul a málem Žanetu kousl do jazyka. Na Žanetině straně nahlížely do vozu dvě pestrobarevné příšerky. Gestikulovaly a jejich nosy zanechávaly na skle mastné stopy.
„Jééé! Poďte dovnitř!“ vykřikla Žaneta a ještě než Marcel stačil cokoli namítnout, natáhla se a otevřela kličkou zadní dveře. Marcel chtěl zaprostestovat a upozornit ji, že pánem vozu je on, ale příšerky už se hrnuly dovnitř. Žaneta se otočila směrem k zadním sedačkám a strhla se konverzace, která by se dala přirovnat k hlasitému křiku papoušků ve rvačce o ptačí zob.
Marcel nerozuměl ani slovu. Pozoroval obličeje ve zpětném zrcátku a pomalu se zorientovával v tom, co se právě děje. Vntiřek jeho vozu byl vyplněn jím samotným, Žanetou, hadem Georgem, a teď se přidaly dvě nepochybně pochybné existence. Byly to dívky. Spektrum barev namíchaných v jejich make-upu a ve vlasech z nich činilo dva abstraktní exponáty. Zaráželo ho, že vůbec nepozdravily. Obě nově příchozí překotně brebentily a skákaly si do řeči. Žaneta občas cosi vyhrkla. Všiml si, že příšerky mají podobně postiženou artikulaci jako ona.
Kdokoli jiný by si už dávno uvědomil, že má co dělat s bandou feťáků, ale Marcel nikoli. Nikdy nikoho pod vlivem drog neviděl. Dětství trávil s rodiči pod africkou oblohou a neměl příležitost vytáhnout paty ze společensky bezúhonného sterilního prostředí. Jak by ho tedy mohlo napadnout, že teď má vedle sebe rovnou tři exempláře?
Středobodem konverzace byly „modely“. To Marcela mátlo ještě víc. Modely? Letadel? Lodí? Aut? Papírové modely hradů a zámků? Nebo mluví o modelech a modelkách? Ztratil se a marně hledal záchytný bod. George si vůbec nevšímaly, očividně ho dobře znaly. Takové má Žaneta přátele?
„Tak jdeš? Tomáš chce vytáhnout úplně novej model!“
„Teď? Fakt?“ Žaneta neskrývala vzrušení. V očích jí jiskřilo víc než při jejich konverzaci a polibku. „Proč s tím nepřišel dřív, zmetek?“
„Chtěl si to původně nechat na ráno, ale neodolal. Prej ho sníh svrběl v kapse. Tak jdeme?“ spěchala příšerka vlevo.
„Matroš od Tomáše kope pěkně do hlavy, měla bych se krotit.“
„Nemagoř! Pak ho tejden neuvidíme,“ reagovala příšerka vpravo.
„Marceli, jdeš?“ zeptala se Žaneta.
Příšerky na něj třeštily rozšířené zorničky. Nedočkavé, nadržené, připomínaly mu ještěrky, které na pár sekund zkamení, ale jsou připravené okamžitě vystřelit kupředu, ať už s ocasem, či bez ocasu.
„Jdu,“ řekl Marcel.