Facebook

Obálka

Obálka

pátek 21. října 2016

Stánek (ukázka z románu)

Jako malý kluk měl Marcel několik velkých snů. Chtěl pláchnout do Ameriky, jen aby mohl být denně v Disney Landu. Chtěl se stát hlídačem zoo a pečovat hlavně o medvědy, kterým by kartáčoval jejich huňatý kožich a krmil je rybími řízky. Ale především chtěl vlastnit novinový stánek.
Takový stánek připadal malému Marcelovi jako skála, o kterou se rozrážejí peřeje času. Rozsvícená lampička by vnitřek zalévala důvěrně teplým světlem. Bral by do ruky opatrně jeden komiks po druhém a prožíval dobrodružství spolu s kreslenými hrdiny. Přečetl by všechno. Následující den by dorazily další stohy tenkého lesklého papíru do kříže převázané provázky. Časopisy úhledně srovnané do štiplavě voňavých balíků. A on by znovu všechno přečetl. Chráněný před civilizačním shonem. V bezpečí papírového království.
Ty nejkrásnější stánky si Marcel pamatoval z Tunisu. Severní Afriku je možné si pamatovat mnoha způsoby. Ostatně jako cokoli jiného. Někdo by na prvních místech vyjmenoval moře, slunce, palmy, olivové háje. Někdo jiný by mluvil o Arabech a Arabkách, o mešitách a minaretech. Marcel by na některé z prvních míst hitparády afrických zážitků umístil stánky s časopisy. Ne mešity, ale právě tyhle útulné přístřešky, v nichž panovalo příjemné přítmí, byly Marcelovými svatostánky.
Otec převedl Marcela přes ulici po přechodu vyběleném sluncem hned vedle vchodu do městského domu, kde bydleli. Propletli se mezi vozy, náklaďáčky, vozítky a prskolety, které zcela nesmyslně křižovaly přeplněnou třídou Avenue de la Liberté. Občas se jim do cesty připletla prchající koza nebo ovce (zvlášť během svátku Id al-Kabir, kdy se podříznutý „mouton“ kymácel v každém dvorku), jindy zas uskakovali před trubkami, které trčely z vozíku taženého oslem nebo bicyklem. Podomní prodavači převáželi na kolečkách často celou svou dílnu. Hned za přechodem byl stánek a Marcel už ze vzdálenosti několika metrů cítil vůni tabáku a časopisů. Mezi ostatními obchůdky se vyjímal jako otvor do vychlazené jeskyně.
Vlezli dovnitř skrz závěs z barevných korálků a otec malého Marcela nechal listovat časopisy. Sám prohodil pár francouzských zdvořilostních frází s prodavačem a vybíral si čtení pro sebe. Le Monde, Presse, L’Equipe, Le Nouvel Observateur, L’Express, Le Point. Položte vedle Marcelova otce noviny a buďte si jistí, že z nich za chvíli vyzobe každé písmenko. Bude energicky šustit velkými stránkami a lačně sát všechny události, které přivodila další otočka planety kolem své osy. Nedokázal počkat a několik stran musel přečíst ještě uvnitř stánku. Občas cosi udiveně zabrumlal a prodavač mu přizvukoval, převalujíc doutník mezi rozpraskanými rty.
Marcel měl zatím spoustu času na samostatnou rešeršní činnost. Objevil nového Mickey Mouse, Pifa – a pozor, Rahana mají také! Malý Marcel začal cosi neartikulovaně vykřikovat. Nový Tintin ho vzrušil na úroveň důsledně drážděného klitorisu. Hltal příval obrázků na hustě potištěných stránkách časopisu a pletl se mu jazyk. Starý větrák se líně točil nad jejich hlavami a vháněl do prostoru poryvy recyklovaného vzduchu. Otcovy dlouhé vlasy na temeni hlavy tančily jako fáborky z průsvitného papíru. Chvíli Marcela napínal, ale nakonec časopisy koupil. Jak jinak. Udělal by pro Marcela všechno na světě.
Takovým rájem byl malý zastrčený stánek v lůně arabské metropole. Ale co teprve stany na Avenue Bourghiba! Hlavní dopravní a obchodní tepna Tunisu vede od přístavu nahoru až k súku, rozsáhlému labyrintu obchůdků stovek a tisíců řemeslníků natěsnaných jeden na druhého. Alej fíkovníků zastřižených do tvaru velkých tmavě zelených hranolů poskytovala blahodárný stín. Avenue Bourghiba nazvaná po zbožňovaném tuniském prezidentovi byla oblíbeným místem pro vycházku. Pod fíkovníky se krčily stany s knihami a časopisy. Vypadaly jako trpasličí cirkusy, každý připravený zahrnout Marcela něhou.
„Le plus beaux endroit au monde.“
Teď Marcel vešel do jediného tabákového stánku v Podolí a zavrávoral na schodu hned za dveřmi, jako už tolikrát předtím. Vždycky na něj zapomněl. Jednou se dokonce skácel prodavačce přímo do náruče. Koho může napadnout dát těsně za práh dveří schod?
Prodavačka Koláčková aneb Rádio Podolí vyplňovala v předklonu tiket sportky. Vlasy měla černé s příměsí fialové. Temeno půlila pěšinka odrostlých vlasů. Přirazila si brýle ke kořenu nosu a šeptala si něco pro sebe, jak kdyby těch pár křížků zaklínala. Aniž by zvedla hlavu od mřížky, zeptala se:
„Tak šestku nebo sedmnáctku?“
„To dá rozum, že šestku,“ řekl Marcel bez váhání a loupnul očima směrem k Hance, která seděla v pozadí jako obvykle shrbená nad notebookem. Sluchátka měla tentokrát položená na krku. Slyšela ho? Všimla si vůbec, že vešel do stánku? Nebylo by od věci, kdyby se na něj aspoň podívala, když už se mu posmívá. Vyřídil jí Franta Houmles pozdrav? Podivil se, že mu na tom vůbec záleží.
Rádio Podolí ještě chvíli váhala s hrotem propisky těsně nad tiketem, nakonec zaškrtla sedmnáctku.
„A to si pište, že echt ne! Bude to sedmnáctka. Už dlouho nepadla. Na šestku si vzpomínám, je to ani ne měsíc.“ Ještě pečlivě obtahovala každý křížek hezky až do růžků políček.
„Když myslíte. Je to stejně jedno. Já bych pořád vyplňoval 1,2,3,4,5,6.“
Zvedla hlavu a vyjekla. „Bože!“ a dala si ruku přes pusu, jako by se bála znovu nadechnout. „Fuj, to jsem se lekla! Kam jste dal vlasy?“
Pokrčil rameny. Přemýšlel, jaké by jí dal vysvětlení. O Marušce a středověkých technikách mučení se mu právě teď mluvit nechtělo. Všiml si, že i Hanka se otočila a zírá na něj s otevřenou pusou. Cítil, jak se mu do tváře hrne krev.
„A co to vobočí, kristepane!“ Koláčková si dala přes ústa i druhou ruku, takže připomínala jednu ze tří buddhistických opic. Užaslé oči za skly brýlí vyplňovaly celý prostor mezi obroučkami. „Dyť vy nemáte vobočí! Ježíšmarjá!“ Marcel neznal nikoho, kdo by bral boží jméno nadarmo tolikrát jako ona.
„Shořelo,“ konstatoval. Obočí vyčítal Marušce nejvíc. Oči bez obočí nejsou očima. Opět se podíval na Hanku. Tvář jí teď zdobil úsměv od ucha k uchu, a světe div se, zuby měla skutečně jako perličky.
„Cože? Jak shořelo?“
„Skákal jsem přes vatru, která se rozhořela víc, než jsem čekal. Chytly mi vlasy a jedno obočí,“ snažil se být co nejpřesvědčivější. Dařilo se mu to obstojně. Ale nebyl si zdaleka jistý, jestli to spolkla i Hanka, která využila příležitosti a prohlížela si ho způsobem, jakým kritik posuzuje příliš provokativní obraz v galerii.
„Tak jste to rovnou voholil celý, jo? Ale to jedno vobočí jste si moh nechat, ne?“ Konečně odlepila ruce od úst. „No, potěšpánbůh, to si teď budu na čarodějnice dávat setsakramentsky bacha, panenko skákavá.“
„Určitě doporučuju ostražitost,“ usmál se Marcel a představil si, jak explozivní reakci by musela při styku s ohněm vyvolat kštice Rádia Podolí. „Vezmu si Computer, Reflex, Respekt, Týden, Lidovky, Level a Score.“
Rádio Podolí hbitě hmátla na několik míst kolem sebe a shromáždila požadovaná periodika na hromádku. „A s těma šesti číslama za sebou jste to nemyslel vážně, že ne? To byste nikdy nevyhrál, mladej pane.“
„Je to jedno. Nesázíte na pořadí. Ať už ta čísla máte za sebou,  nebo rozházený, je pravděpodobnost tažení pro každý z nich stejná.“
„Ale 1, 2, 3, 4, 5, 6, to se vytáhne jednou za milion let!“
„Ujišťuju vás, že je to stejně pravděpodobný, jako že se vytáhne právě ta kombinace čísel, kterou jste teď zaškrtala.“
 „Ale prosím vás! Vy byste si rozuměl tady s mojí dcerou, pane. To je taky takovej hlavounek, viď Hani?“ otočila se ke své dceři.
Konečně se Marcel mohl na Hanku podívat. Jejich pohledy se poprvé střetly na delší čas než milisekundy. Aniž by přerušila oční kontakt s Marcelem, poznamenala: „Už jsem ti to, mami, vysvětlovala několikrát, pán má pravdu,“ usmála se.
„Ona naše Hanička studuje ČVUT, víte? Pro-gra-mo-vá-ní!“
„Mami!“
„Chtěli jsme učitelku, výtvarnici, kosmetičku, nebo dokonce zubařku, dočkali jsme se budoucí programátorky!“ spráskla Koláčková ruce.
„Když na to má, proč ne?“ mrknul Marcel na Hanku, která mu mrknutí opětovala.
Rozloučil se, zatímco Koláčková ještě kroutila hlavou, a vyšel ven.
Lidé se za ním otáčeli. S holou hlavou a bez obočí působil mimozemsky. Někdy měl pocit, že i zvířata jsou teď k němu odměřenější. Jako ten jezevčík na dlouhém vodítku, který na něj právě zavrčel a ještě několikrát se nervózně otočil, nehledě na svého pána, který ho táhl směrem k autobusové zastávce.