Facebook

Obálka

Obálka

čtvrtek 27. října 2016

Vikingové (ukázka z románu)

 Pak se objevili seveřani. Fin. Nor. A Kanaďanka. Nevtíravě se vetřeli k jejich stolu tak, jak to cizinci umí. Zeptají se sice, jestli si smí přisednout, dokonce s milým úsměvem ve tváři, ale zatím už sedí aspoň jednou půlkou zadku na místě. Jsou nezastavitelní a jejich přátelskost se lepí na všechno kolem jako vetřelčí sliz. Všichni žili nad šedesátou rovnoběžkou severní šířky. K polárnímu kruhu co by kamenem dohodil. Byli bledí a modré oči jim seděly v očních důlcích jako kousky ledovcového ledu. Fin se jmenoval Leif Thunstrom. Kanaďanka Leslie Jordan. Norovo jméno bylo příliš komplikované. Marcel zapomínal jména ještě rychleji než historická data. Často si k novým tvářím ihned přiřadil přezdívku. V tomto případě to bylo jednoduché, protože Nor vypadal jako odraz, který utekl ze zrcadla Hugha Granta.
Krása Hugha Granta prorostla klubem rychle jako rakovina. Lasery i barevná světla se teď zdály bledší. Kolemjdoucí dívky k jejich stolu stáčely pohledy, ve kterých doutnaly zárodky posedlosti. Marcel sice nepočítal s tím, že by se velmi drobná jiskřička mezi ním a Bárou rozhořela, přesto ho ale  náhlá ztráta jakékoli naděje zaskočila. To je přesně to, k čemu právě došlo. V naprosté většině případů má muž šanci ovládnout ženu humorem a inteligencí. A úspěchem. Ale v jednom případě z miliardy je krása člověka natolik absolutní, že se žena nemůže soustředit na nic jiného a její archetypální stereotypy zkamení někde na půl cesty. Ať je Bára jakkoli cílevědomá, je jen otázkou času, než podlehne šarmu Hugha Granta. Bylo to děsivé a Marcelovi se obracel žaludek naruby už v tu chvíli, kdy seveřani usedali k jejich stolu.
Smáli se na všechny strany. Zubař by mohl provést inspekci chrupu, aniž by se zvedl ze židle. Úsměv Hugha Granta byl tím nejnevinnějším. A nejzákeřnějším. To ale věděl jen Marcel. Přes pár úvodních frází včetně té nejohranější: „Where are you from?“ se dostali k exkurzím do jednotlivých zemí. Nejvíce času věnovali zimě, medvědům, teroristům, Bushovi a pivu. Byl to právě Marcel, kdo táhl diskuzi. Sice se mu nechtělo navazovat mezikontinentální přátelství, nechtělo se mu pít přes míru, nechtělo se mu zůstávat dlouho do noci venku, přesto se snažil nedat nic znát. Aspoň si procvičí angličtinu. Bára mluvila anglicky dobře. Jen přízvuk měla tak český, až se ze zdí vytáčely šrouby.
Byl odjakživa taktikem a trpělivým bojovníkem. Věděl, že jakákoli nevrlost či trpkost není teď namístě. Musí předvést tvář společenského tvora. Vést s Hughem Grantem boj o Bářinu přízeň bylo tím posledním, po čem by toužil. A k boji zatím nebyl jediný důvod. Povídali si v poklidu, jak jinak než přátelsky. Nakonec to byli sympaťáci. Kanaďanka měla krásné prstýnkové vlasy. Bavilo ho pozorovat, jak jí jedna neposedná kudrlinka pravidelně padá do očí. Přesto pro Marcela začala bitva už v okamžiku, kdy Hugha Granta zahlédl. V duchu teď v obou rukou třímal těžký meč, připravený rozpárat Hughovi břicho, jakmile k tomu bude sebemenší důvod. Za žádnou cenu ale nesměl dát najevo jakoukoli řevnivost ani sebemenší známku napětí. Hugh se pro něj musel stát vzduchem. Marcelův zrychlený tep, rozšířené nosní chřípí, vystouplé žíly na krku a zorničky nočního dravce, nic z toho nesměla Bára zaznamenat. Tu radost jí nedopřeje.
Od Leslie se dozvěděl, že lední medvědi mají pod bílými chlupy černou kůži. Prý aby ani zrnko tepla nepřišlo nazmar. Ve Finsku postavili už padesátý ledový hotel, referoval Leif, vášnivý rybář, jehož největším úlovkem byl bezmála metrový losos. V Norsku řeší legislativu kolem vytápění bioplynem. Marcel se zeptal, jestli je lepší bioplyn ze sobů nebo losů, ale nebylo mu odpovězeno.
Konverzace se zdála být příjemnou. Hugh Grant se držel zpátky. Zatím. Marcel sledoval koutkem oka každý jeho pohyb. Bára pila jako o život, přesto vypadala stále stejně svěží a mluvila stále stejně lehce jako před hodinou.
Šli si zatančit. Reggae znělo v Crossu vždycky dobře. Konečně si mohl Báru pořádně prohlédnout od hlavy k patě. Tančila stejně, jako mluvila. S mírou. Vše měla pod kontrolou. Kdyby si oblékla něco provokativnějšího, padli by tu z její postavy všichni na hubu. Ale takhle? Klasické tmavě modré džíny, kozačky, bílý svetřík s véčkem tak akorát. Nic nevyčnívalo, nic nešokovalo. Džíny stěžovaly objektivní posouzení, ale Marcel odhadoval, že měla zadek pětihvězdičkový, anebo přinejmenším čtyřhvězdičkový. V oblacích dýmu tančily barvy z žárovek a laserů a zvuk vyplňoval sál s neúprosnou pečlivostí. Neodrážel se zmateně od stěn jako v jiných klubech. Vyplnil každé místečko, každý roh a každou skulinu.
Tanec s Bárou probíhal bezkontaktně. Když si předtím povídali, několikrát se ho dotkla a do tanečního sálu ho vedla za ruku. Ale necítil žádnou naléhavost. Byly to kontrolované dotyky. Sociálně únosné a emocionálně bezbarvé. Marcel neměl v úmyslu Báru svádět stůj co stůj. Signály z její strany nebyly dostatečně čitelné a on teď zvažoval, jestli se nemá za chvíli vypařit. Kdyby odjel, ještě pořád mohl mít většinu noci pro sebe. Pár hodin využitelných k rovnání a třídění. Ráno by vstával s očišťujícím pocitem, že má v počítači vše úhledně katalogizované. Nakonec, Bára ho nepřitahovala nijak radikálně. Byl tu ale Hugh Grant. Severský krasavec. A ten nesměl za žádnou cenu získat Bářinu pozornost. Šlo o princip. Marcel se už v duchu oprostil od nutnosti urvat si pro sebe Bářin klín právě na dnešní večer. Ale to ještě neznamená, že se to má podařit Hughovi Grantovi. To dá rozum.
Pár písniček, pár letmých pohledů a úsměvů, několik nanicovatých tlesknutí do rytmu. Šli zpátky ke stolu a Marcel naznačil, že by rád brzy zvednul kotvy. Bára nereagovala. Chtěla si povídat. A tak si povídali a čas v holešovickém podzemí nepozorovaně ubíhal.
„A co Vikingové?“ vydechla Bára otázku spolu s cigaretovým dýmem směrem k Hughovi Grantovi. Kouř mu zbarvil oči do ocelova. Zasraný modrý oči. Marcel sebou neznatelně trhnul a rychle do sebe obrátil zbytek šestého martini, div mu oliva nezaskočila. Podraz. Až do tohoto okamžiku mohl sám sobě jen gratulovat. Bral Hughovi slovo, ještě než stačil zformulovat náznak jakékoli pointy. Dokončoval za něj myšlenky v půlce věty. Šikovně Hugha Granta polil vínem Kanaďanky Leslie, když se otřel o stůl cestou k baru. A nejednou ho prostě přeřval. Hugh teď seděl zcela zpacifikovaný, neaktivní, ospalý, před sebou zteplalé pivo. Dokonce i jeho krása jako by si na chvilku dala pohov. V takovém stavu se začínal líbit i Marcelovi. Vypadal jako šelma, do které se zabodl uspávací projektil. A teď, když Marcel jen na pár vteřin polevil v ostražitosti, aby napsal SMS Marušce, došlo k zákeřnému útoku za jeho zády. Co myslíte, že se stalo, když zmínila Vikingy?
Hugh Grant ožil.
Marcel založil mobil do náprsní kapsy a zavolal na Leslie, která právě vyšla k baru, aby mu donesla jedno pivo. Šlo do tuhého. Potřeboval se zavodnit. S obavou sledoval, jak se Hugh Grant napřímil. Uspaná šelma byla tatam. Teď se tu náhle tyčila norská kobra s roztaženým krkem a chystala se prskat svůj uhrančivý jed. Hugh Grant sáhl Báře na ruku a Marcel se málem pozvracel. What the fuck?
„A co o Vikinzích by sis přála slyšet, Báro?“ S jeho angličtinou to znělo jako „Bájo“.
„Vy tam máte ty bohy s kladivem, ne?“ Byla roztomilá, to se jí upřít nedalo.
„Vlastně, kladivem se oháněl jenom jeden. Thor,“ poopravil ji Hugh Grant a použil přitom slovíčko „actually“, které používal snad v každé druhé větě. „ACTUALLY, only one of them had a hammer.“ Marcel to slovo neměl rád, protože on sám jej nebyl zvyklý užívat a připomínalo mu jeho nedostatečně vyvinutou angličtinu.
„Krásně to zní. THOOORRR,“ zavrčela jako kočka a mrkla na Marcela. Tomu došlo, že je ještě ve hře. Nezapomněla na něj.
Hugh se zasmál a opakoval po Báře tím správným norským přízvukem: „THORRR!!!“
„THOOORRR!!!“ zakřičela Bára. Byla najednou jak utržená ze řetězu. Marcel s obavou sledoval, jak se Hugh naklonil přes stůl a podíval se jí do očí. První nefalšovaný eye-contact večera. Zvažoval, jestli nemá Hughovi Grantovi uříznout ruku a nacpat mu pahýl do úst. Nenáviděl cizince, kteří balí české holky. Nechtěl se toho dnes dočkat. Ale právě teď k tomu došlo. Póza, kterou zaujal Hugh Grant, byla jak vystřižená z filmu. Připomínal teď už nejen Hugha Granta, ale i Paula Newmana. Průser.
K Marcelovi doputoval joint. Kdo byl jeho iniciátorem, netušil. Byl tak zaujatý analýzou situace, že si nevšímal ani pohledů Kanaďanky Leslie, která cumlala brčko od mojita podezřele smyslně. Bezmyšlenkovitě nasál, vdechl travnatý kouř a rozkašlal se. Předal jointa Hughovi Grantovi a kašlal dál. Na trávu nebyl zvyklý. Jestli ji měl pětkrát za život, bylo to moc. Kašlal a kuckal ještě dlouho. Ale Bára ani Hugh Grant si toho nevšímali. Zdálo se mu to? Vpíjeli se ti dva do sebe? Mizérie.
„Thor je jedinej z vikingskejch bohů, kterýho znám. Představuju si ho jako takový namakaný macho,“ řekla Bára.
„Namakaní byli všichni severští bohové.“ Hugh Grant vyloudil na tváři sexy (opravdu sexy) úsměv. Marcel si všiml, že mu cuknul biceps. Známý trik.
„A Thor jim šéfoval?“ zeptala se Bára.
Marcel konečně našel chvíli, kdy se mohl aspoň nadechnout. Vložil se do debaty a utíral si přitom slzy, které mu vyhrkly snad rovnou z plic.
„ACTUALLY, šéfoval jim Ódin. Bůh války, boje, smrti a moudrosti.“ Gratuloval si, že tentokrát na „actually“ nezapomněl. Byl odhodlaný stát se Thorem a rozdrtit krásnou hlavu Hugha Granta na kostní moučku. Pak se ale opět rozkašlal.
Bára se k němu otočila a uznale nazdvihla obočí. Možná už i ona tušila, že tu jde o něco víc. „Hm, co ty o tom víš? A jsi v pořádku? Co blbneš, prosím tě?“ Marcel se dusil, ale zamával, že všechno je „ok“.
Bára se obrátila zpátky k Hughovi Grantovi. Stačila ještě položit ruku na Marcelovo stehno. Ten měl ale hrtan v jednom ohni. Zvedl se a vypravil se klubem na toaletu. Střeva křičela na poplach. Na potvoru zrovna v takovou chvíli.
Když se vrátil, zjistil, že se hovor neposunul o moc dál. Přesně v to doufal. Hugh Grant vyprávěl a všichni u stolu mu viseli na rtech. „Abych to uzavřel, Ódin je prostě hlavní severský boss, žádný taťka v pantoflích. Dokázal věštit a byl mistrem v magii. Spolu s dalšími bohy sídlil v Ásgardu. Ale také pobýval ve Valhalle, jako bůh smrti se tam setkával s rytíři zemřelými v bitvách. A někdy se choval jako pěknej hajzlík.“
„Hajzlík?“
„Jo. Občas se mu některý z bojovníků tak zalíbil, že ho nechal zabít, aby mohl stát po jeho boku ve Valhalle.“
„Fíha. Hajzlík,“ hvízdla Bára.
Marcel se na záchodě do určité míry sebral, ale zdaleka ne úplně. Jeho tělo vstřebávalo marihuanu s velkými obtížemi. Očividně nebyl všemu trápení konec. Otřel si uslzené krhavé oči, vysmrkal se. Ještě pořád nemohl moc mluvit. Měl pocit, že mu kouř užral oba plicní laloky a teď se mu pouští do zbytku hrudního koše. Co to bylo za trávu?
„Jo. Hajzlík,“ přitakal Hugh Grant.
„Má Valhalla něco společnýho s Upsallou?“ zeptala se Bára a tvářila se jako neposedná školačka.
„Ne.“
„Ups!“
Zasmáli se.
„Valhalla byla síní slávy mrtvých,“ pokračoval Hugh Grant. „Ať už ze světa sprovodili bojovníka jakkoli, ať už mu někdo sťal hlavu, nebo odřezal jednu končetinu po druhý, skončil neomylně tam, ve zlatem vykládané a ze zlata postavené Valhalle. Vím také, že Ódin přišel o oko. Vyměnil ho za moudrost. A měl vždycky po ruce svoje zvířata. Jezdil na osminohém koni…“
„Jmenoval se Sleipnir,“ zasípal Marcel. Hugh Grant se zarazil a změřil si Marcela uznalým pohledem.
„Cestovali s ním dva vlci.“
„Geri a Freki,“ upřesnil Marcel.
„A dva havrani.“
„Hugin a Munin,“ opět ho doplnil Marcel.
Bára si ho změřila pohledem. „Ty bláho, jak tohle všechno víš?“ Uznání a obdiv byly tentokrát autentické. Začal se cítit ve své kůži. Dodal: „A taky to byl pořádnej děvkař. Jako každej bůh.“
„Jo, to je fakt,“ přitakal Hugh Grant. „Jednou si vyrazil za obryní, ale její pes mu málem užral prdel.“
Poprvé se zasmáli všichni společně.
Bářina ruka pod stolem opět vyhledala Marcelovo stehno. Hugh Grant si mohl chňapat její druhou ruku, jak je libo. Rozhovor se přesunul mezi Hugha Granta a Marcela. Bára popíjela a občas zkušeně pohnula prsty. Marcelovi se hrnula krev do rozkroku. Napil se piva, olízl pěnu, a pokračoval:
„Ale vůbec největší severskej hajzlík byl Loki.“
„Bezpochyb,“ přitakal Hugh krotce.
„Nechal syna Ódina střelit slepcovým šípem rovnou mezi lopatky. Uznej, to je sviňárnička,“ tasil Marcel další eso z rukávu.
„Chudák Baldur. Loki to ale jako zrádce schytal, co?“ Zíral na Marcela jako u vytržení, a bylo vidět, že vůbec nechápe, jak se mohl v podzemním pražském klubu setkat se znalcem vikingské mytologie.
„To mi povídej. Zůstat pod zemí a nechat si na ksicht prskat hadí jed... žádná legrace,“ nepolevoval v intelektuálním tlaku.
Teď už se Hugh Grant neudržel. „Marceli, seš fakt dobrej. Jak tohle všechno víš? Studovali jste to na škole?“
Marcel zaváhal.
„Nebo ti rodiče četli krvavý ságy místo pohádek na dobrou noc?“ tipla si Bára.
„Vážně to chcete vědět?“
Všichni u stolu pozorovali Marcela bez jediného mrknutí. Bára mu zarývala nehty hluboko do svalu, jakoby říkala: „Zasaď mu poslední ránu, Macku!“
Marcel se podíval Hughovi Grantovi do očí.
„Wikipedie, vole.“
„Wikipedie?“
„Před chvílí jsem si na záchodě vyhledal severský ságy v mobilu. Za těch pár minut jsem stačil načíst asi patnáct stránek. Zlatej internet.“
Hugh Grant se podíval na Báru a vyprskl smíchy. Ač to byl Hugh Grant, dokázal se smát nakažlivě. Všichni přítomní byli pod vlivem, tak byli v tu ránu pod stolem a řehnili se jak malí.
„Mimochodem, Ódin ve Wikipedii vypadá jako Krakonoš.“
Hugh Grant nechápal „CRACK’ O’ NOSH?“
„Báro, vysvětli mu prosím, kdo je Krakonoš. A teď pardon.“ Marcel se zvedl a nejistým krokem se vydal na cestu podzemními tunely klubu. Zas to na něj přišlo.
Vyšel na parkoviště a zalezl do auta. Potřeboval klid. Nebylo mu dobře. Tráva na Marcela působila nevypočitatelně. Nikdy nemohl říct předem, co se s ním bude dít. Vnímal narůstající bublinu ničeho. Naplňovala ho stále větším množstvím ničeho, anihilovala orgán za orgánem, až ve skořápce jeho lebky nezůstalo pomalu místo pro nic dalšího než pocit, že by se rád rozpadl na mikročástečky a odletěl do všech stran.